"Na katamaranu do Benátského zálivu
aneb
Nejhlubší neznamená ještě nejlepší"
Naším cílem jsou vraky u italského pobřeží mezi Cortellazzem a Ghioggiou. Víme dopředu, že většina z nich nebude označena žádnou bójkou ani PET lahví, nebude mít nainstalované žádné fixní lano a při hledání se budeme muset spolehnout na přesnost GPS souřadnic a odezvu sonaru. Tomu, že jsme na katamaránu pouze hosté na jeden necelý týden, odpovídá i naše dovezené improvizované vybavení. Skládá se pouze z citlivého dvou-frekvenčního sonaru, GPS umožňující režim WAAS a notebooku pro záznam NMEA z obou přístrojů včetně zkalibrovaných námořních map z celé oblasti. To by mělo k nalezení lokalit, jejichž souřadnice známe, stačit. Přesto instalace transduktoru sonaru tak, aby jím šlo v případě potřeby natáčet do stran, LCD panelu a GPS zabírá prakticky celý jeden den. Zbytek osazenstva využívá čas k ponoru u slovinského pobřeží na lokalitě Madonna (Slovinsko, Piran).
Vyrážíme v severozápadním kursu s úmyslem po cestě ještě zkontrolovat některá vytipovaná místa z námořních map, italského námořního popisu pobřeží a internetu. O šanci tímto způsobem najít nějaký další vrak si však neděláme velké iluze. Nad místem se několikrát zakrouží, a když sonar nic nezaznamená, pokračujem dál. "Tutovky" několik desítek mil západním směrem nás přitahují jako magnet, a nechceme ztrácet ani minutu. Jen jednou, během příštího dne, za úmorné plavby na motor a skličujícího bezvětří, si uděláme zpestření ponorem. a to ve chvíli, když sonar na jednom z vytipovaných míst milosrdně naznačí, že by tam dole nemuselo být jen to rovné dno plné písku, bahna a mušlí, vyhodíme bójku a posléze i kotvu. Dolů se jde po kotevním řetězu a zatímco u hladiny je viditelnost víc jak pět metrů, u dna je to ztuha přes jeden metr. Šňůra navijáku, vedoucí z kotevního řetězu k bójce pak slouží k procvičení méně zkušené části potápěčského osazenstva v pohybu za takto stížených podmínek. Po vynoření sice zazní slova, že to bylo "zajímavé", ale přece jen je na jejich tvářích vidět, že kvůli takovýmto ponorům sem zcela určitě nepřijeli. Slibem, že začínáme těmi nejhoršími a postupujeme k těm nejlepším ponorům se snažím náladu vylepšit. Po večerním přepadu maríny v Lignanu se rozhodujeme pro celonoční plavbu na západ. Půl noci na plachty, půl na motor. na mě samozřejmě musí dle všech zákonů schválnosti vyjít ta druhá půlka noci. s monotónně vrnícím motorem, v absolutním bezvětří, se jen pozvolna posunujem k našemu cíli. Alespoň kýčovitý východ slunce je mojí odměnou.
Dopoledne jsme na místě prvního vraku, cca 2 míle před Lidem di Jesolo. Je to Sassi, někdy taky uváděná jako Bettolina. Dle hesla "Horší na začátku, nejlepší na konci" všechny upozorňuji, že je to ten nejobyčejnější a úplně nejnanicovatější vrak široko daleko, a jestli si ten ponor náhodou nechtějí rozmyslet. Nechtějí. Po dvou nocích a jednom dni přeplavby ze Slovinska k Benátkám nemám žádnou šanci a vůbec se jim nedivím. do vody jdou úplně všichni, a tak jsem rád, že právě tento vrak je jeden ze dvou, které mají sestupové lano s bójkou v 5 metrech i PET láhev na šňůře na hladině. Vím jak proměnlivá bývá viditelnost v těchto místech. a tak s povděkem zaznamenávám velmi slušnou viditelnost u hladiny, cca 8-10m, ale jen s obavami sestupuji ke dnu. Tentokrát to však vyšlo. Již v polovině hloubky začínám zaznamenávat obrysy vraku, přesněji řečeno přídě vraku, protože sem je sestupové lano uvázáno. Nastává obligátní obeplavání a nahlížení dovnitř s doprovázenou skupinkou mých spoluharcovníků. a pak ještě jednou to samé sám s focením a zaznamenáváním nákresů do wetnotesu. Nakonec jsme se sešli tři, kteří vyznávají pravidlo "Více plynu, více viděti" na samotné přídi u otvoru pro kotevní řetěz. Ten už dávno změnil svůj obsah a místo řetězu z něj nesměle vykukuje Grongo - Úhořovec mořský. Podle rozměrů tlamy předpokládám, že se jedná o samici, která by mohla být tak dva metry dlouhá. Jen kdyby laskavě víc spolupracovala při pokusech ji natrvalo zvěčnit. Vrak opouštím úplně poslední a najednou se mi vůbec nezdá jako "ten nejobyčejnější a úplně nejnanicovatější vrak široko daleko". Snad je to tou dobrou viditelností, snad tím, že jsem tu dlouho nebyl.
Dnes nás však čeká ještě jeden vrak. Po dvou hodinkách plavby a díky tomu, že je stejně vyvázaný jako Sassi, nejsou problémy ani s lokalizací, ani s zakotvením. Dole na nás čeká nejdelší ze zatím objevených vraků v Benátském zálivu, vrak Vila. To co zbylo na dně z lodě je rozprostřeno v délce cca 100m. Orientaci usnadňuje několik fixních sestupových bodů, tj. lano s bójkou na samotné přídi, řetěz asi ve dvou třetinách délky vraku s velkou červenou bójí, který je nejčastěji využíván a ještě jedno lano na zádi. na Vile existuje jednoduchý způsob jak měřit nebo vyjadřovat viditelnost mezi těmi, kdo to tam znají. Vrak je totiž charakteristický žebry boků lodě, které jsou již od poloviny své výšky bez jakékoliv obšívky a trčí volně do prostoru jako sloupy ve starodávné katedrále. Stačí pak říct například: "Dneska bylo vidět jen na tři žebra". v našem případě bylo vidět "na pět nebo na šest žeber", tedy viditelnost velmi slušná, snad i díky větší vzdálenosti od pobřeží. Obvyklý scénář našeho potápění navíc rozšířil i náš skipper. Ve smyslu Hogarthianských pravidel, že "co nepotřebuješ k potápění, nepotřebuješ vůbec" dospěl tak daleko, že jeho výstroj se skládá z bleděmodrých trenýrek, masky, ploutví a 5-ti litrové flašky vzduchu - štěněte, kterou si drží pod paždí. Skutečný minimalista. na vraku nás všechny okouzluje bohatá fauna i flóra. Nejkrásnější jsou všudypřítomní rournatci, místními podle starého řazení do rodu nazýváni jako Spirographi. Zvlášť druh vějířovitých mě přímo nutí stále a stále mačkat spoušť fotoaparátu. a to jsem si o sobě myslel, že jsem tvrdým zastáncem Karlova hesla, totiž, že ryby a podobná havěť jen brání výhledu na šrot. Aby jsme učinili za dost naší příslušnosti k lidské společnosti, následovala večerní návštěva Maríny dell Cavallino s návštěvou blízkých pizzerií a nezbytnou degustací italských vín.
 |
 |
Naloďování dalších členů posádky a hříchy předešlé noci zapříčinily, že k historicky nejvýznamnějšímu vraku v zálivu, tj. k lodi Quintinno Sella jsme se dostali až odpoledne následujícího dne. Vrak je rozdělen na kratší příď a střední část se zádí. Mezi nimi je víc jak 150-ti metrová vzdálenost a tak se potápění organizuje na dva samostatné ponory. Hned na začátku plavby nám GPS "vyzradila" z doby příjezdu, že dnes to vypadá spíš jen na jednu část vraku. Zvolili jsme tu větší. Jelikož od této chvíle začínají vraky, které už nejsou vyvázané, přišel tentokrát ke slovu i sonar. Ani nemusíme příliš kroužit na pozici, souřadnice v GPS byly naprosto přesné. Navíc poblíž kotví veliký gumák s italskými potápěči. Zkouším tentokrát průzkum "posunout" zase o kousek dál a tak pronikám do mezery mezi oběma kotli, jednou z dominant vraku, a proplouvám jedním z nich. Vždyť je to zde také jediná možnost, jak se dostat do nějakého většího uzavřeného prostoru.
Kromě jednoho Gronga - úhoře tu však nic není. Směrem k zádi míjíme jedno ze dvou děl. Věž, na které spočívá montáž děla však skýtá jen minimální možnost penetrace. na dně zádě jsou k vidění ozubená kola převodovky lodního hřídele, která udílela lodi neuvěřitelnou rychlost 35 uzlů. a pod hřídeli vykukuje pan domácí - Humr evropský úctyhodných rozměrů. Viditelnost je opět velmi slušná, ale vzhledem k velké vzdálenosti od pobřeží je to zde spíš pravidlem. Při navíjení kotevního řetězu dochází k drobnému nedorozumění. Kotva se někde dole na vraku zasekne, a namísto, aby se pochybovala směrem nahoru, začíná se příď katamaránu pohybovat směrem dolů. na zpola vybité palubní baterie a těžce skučící kotevní vrátek je to úctyhodný výkon. Nakonec vítězí vrátek a kotva je vítězoslavně vytažena na palubu i s kusem trubky vyrvané z parního stroje. a jelikož se jedná o historickou chráněnou památku mají dnes sběratelé trofejí smůlu a trubka putuje zase tam odkud přišla. Kdyby na kotvě uvíznul lodní trezor snad bych i oko přimhouřil.
 |
 |
Už k večeru se přesunujeme o necelých dvě stě metrů severním směrem nad příď vraku Quintinno Sella tak, abychom byli připraveni na pozici již příštího rána. Ztemnělá hladina však láká k nočnímu ponoru. do vody, toho dne už vlastně na třetí ponor však nejdou zdaleka všichni. Je potřeba zkontrolovat kotvu, přeci jenom budem chtít zůstat na místě celou noc. Přesto právě tento ponor je jeden z nejhezčích. Ráno je příď vraku Quintinno Sella již v plném obležení celé posádky. Snažíme se proniknout dovnitř do kajut poddůstojníků a námořníků, které byly právě situovány na přídi. Při explozi, která následovala po ataku německých torpéd, a roztrhla loď na dvě části, přišlo o život přes sto osob včetně civilistů. v jednom takovém místě při fotografování si povšimnu vcelku dobře zachovalé soupravy autogenu. Dvě tlakové lahve a cosi mezi nimi jsou stále přichyceny na zbytcích jakéhosi vozíku. Chvíli se nechám unášet myšlenkou předplňování kyslíku on-line na dně do mých nitroxových dvojčat. Jakou chuť by asi měl 60 let starý kyslík v této distribuční lahvi? Jako má 60 let stará pravá skotská whisky? Anebo červené víno barikované v dubových soudcích? z naprosto neplodných úvah mě vytrhuje až náš skipper, jak jinak než opět v trenclích a se štěnětem v podpaždí. i bez wetnotesového dialogu je mi jasné o co mu jde. a tak nechávám kyslík kyslíkem, a mířím ke kotevnímu řetězu zkontrolovat a zajistit následné volné vytažení kotvy. Nevím jak jsou ostatní skippeři učenliví, ale tenhle vykazuje až výjimečný talent při shazování kotvy přímo do útrob vraků. Tentokrát se navíc zdařilo, jak se v noci měnil proud, omotat řetěz dvěmi otáčky kolem několika traverz. Za delší chvíli je kotva i s řetězem volná, já zadýchaný jako jezevčík na lovu a moje zbývající zásoba plynu téměř pryč. Co kdyby jsme někdy shodili kotvu třeba 5 metrů vedle...
 |
 |
Před polednem pokračujeme na jih, směrem na Chioggu. Čeká tam na nás poslední a ten nejlepší vrak z celého zálivu co zatím znám, vrak lodě Evdokia. Kolik ponorů by člověk musel udělat, aby tenhle vrak celý prozkoumal a dopodrobna poznal. Deset, dvacet, nebo ještě víc ? Teprve po pátém ponoru se lze zhruba orientovat zvenku na vraku a mít představu o tom co je ve všech patrech, kde jsou jaké chodby, kajuty, kde byla kuchyň, jídelna, kudy se dá dostat do strojovny a hlavně zpět z ní, jaké jsou kde schodiště a kam vedou. Je toho hodně a pořád se vynořují nové a nové detaily. Tomu vše ještě napomáhá zachovalost vraku, Evdokia se potopila teprve nedávno v roce 1991. Náš příjezd ale vůbec nenapovídá tomu, že jsme sem připluli se potápět. Chybička nebyla v GPS souřadnici, ale vloudila se při spouštění kotvy. Ta nedosedla úplně na dno a katamarán nenápadně splýval s proudem o nějakých 400m pryč z pozice. Svou nedočkavost být už na vraku jsem zaplatil 30-ti minutovým zkoumáním krás písčitého dna a ztrátou 70 baru nitroxu v dvojčeti 2x12, šetřeným zvlášť pro tento vrak. Nedbajíc pohledů ostatních členů posádky, zpochybňující mé duševní zdraví, jsem si připravil navíc 10ltr. stage. Tenhle vrak za to určitě stojí, však to hošánci poznáte sami. Tady platí dvojnásob pravidlo "Více plynu, více viděti". Takže nové najíždění na vrak, GPS, sonar a kotva. Tentokrát se odvinul řetěz téměř celý. Jdu dolů opět první, abych zajistil cestu ostatním. Tentokrát se obdivování krás písčitého nekoná. Tenhle skipper buď kotvu nespustí celou, anebo s ní udělá novou díru do vraku. Přímý zásah na záď. Právě tam, kde je to nejzajímavější a odkud se plave dovnitř. Mě ale čeká uvolnění řetězu zapleteného do zábradlí. a už tu máme naší skupinku. Viditelnost je zde tradičně dobrá a dnes ji odhaduji na deset metrů. Po společné prohlídce zvenku následuje i průzkum uvnitř. Za necelou hodinku mě všichni opouštějí a já zůstávám sám na horní palubě, která vznikla odstraněním kapitánského můstku. Čekám na skippera. Slíbil jsem mu, že ho "protáhnu" vnitřkem, co to jen půjde. Prý si vezme pro tuto sváteční příležitost neoprén a ke štěněti i patnáctku na záda. Než si od někoho ze skupinky půjčí žaket a vše připraví mám minimálně deset až patnáct minut času. Plynu je zatím dost a já vím, kam poplavu. Hned vedle vertikálního koridoru vedoucího odshora až dolů do strojovny je malý pomníček. Při každém ponoru na Evdokii se snažím si najít čas a zastavit se tady. Dnes už jen malá socha Madony obrostlá řasami a pamětní deska připomíná místo dávné tragedie. Před pár lety tu zahynul Lucio, jeden z nás, milovníků Evdokie a vrakového potápění vůbec. Těžko říct, proč ho tenkrát napadlo jít na noční ponor sólo, s jedním světlem, bez navijáku, bez šňůry. Zbytek scénáře už psal klasik: zvíření kalu, světlo zhaslo, vzduch v patnáctce došel a bez šňůry zpět? Byl to nedostatek rozumu? Pokory? Skromnosti? Nebo sebevědomí, že Evdokiu znal jak své boty? Vznáším se naproti pomníčku a medituji o životě, o potápění, o Luciovi, o nás...
 |
 |
V této poloze s rukama sepjatými před sebou mě nalézá i náš skipper. a fakt nelhal, má na sobě neoprén. To už přišel na řadu i plyn ze stage a tak žádné zdržování a jde se dovnitř. Nejdřív důkladně nejvyšší patro, pak chodba s všema kajutama v patře -1 a schodištěm na záď. a tak to pokračuje i na dalších místech. Nakonec ho nechávám venku nad nákladovým prostorem pozorovat rybičky. na dekompresi přemítám o tom, že jsem se třeba zmýlil. Třeba ho penetrace vraků vůbec nezajímají. Třeba se radši kouká na život kolem sebe než na vnitřnosti mrtvé lodě. Po dvou hodinách se vynořuji a připisuji si na Evdokie další nezapomenutelný ponor. Vždyť ty nejhezčí ponory nemusejí být zákonitě ty nejhlubší.
A koukám, že to asi nebylo tak špatné ani pro našeho skippera, když si "nechal" nakoupit 20 minut deka. Prý, jestlipak to ale nebude tím vzduchem...
Pak už nás čeká jen těch pár "obyčejných" okamžiků, ke kterým například patří celonoční přeplavba napříč zálivem. Jen na plachty a při sklence vína máme celou noc na vyprávění našich zážitků. a nemusí se právě jednat jen o poslední ponory. Tak zase někdy na viděnou v Benátské zátoce, anebo třeba i u nás, někde na hlubší lokalitě...
Podle svých pocitů a vzpomínek sepsal a nafotil: Michal Hévr
Posádka: Martin, Tomáš, Lojza a Janina, Jenda a Marie, a skiper Jirka s Davidem
